Jdi na obsah Jdi na menu
 


S Krejgem na cestách aneb na Lago di Garda je krásně!

14. 7. 2008

Letošní dovolenou jsme se rozhodli strávit u jezera Garda v Itálii. Od té doby, co jsme vlastněni psem si vybíráme podle toho, zda tam kam chceme jet mají psi vstup povolen a kam lze dojet autem. Rádi se pak na místě vydáváme na kratší výlety prozkoumat krásy okolí.

 

 Italové nemají dle mých zkušeností s přítomností psů žádné problémy, mají je rádi a poměrně dost je taky sami vlastní. Jsou to ale spíš kříženci všeho druhu, nějakou pro mne rozeznatelnou rasu jsme potkali málokde. Pokud je někde pro psy vstup zakázán, je toto označeno patřičnou značkou s piktogramem přeškrtnutého psa, případně upozornění, že zde je nutné mít psa na vodítku a uklízet po něm. Pes na vodítku může prakticky kamkoliv, dokonce jsme mohli Krejga vzít lanovkou na pohoří Monte Baldo, ovšem musel mít náhubek. Italové se o Krejga dosti zajímali, pravděpodobně neviděli jaktěživo čínského chocholatého psa. Poznali jsme to z obdivných výkřiků Bello! Bellisimo! a z legračních scének, při kterých hlasitě svolávali své příbuzné z ulice a z přilehlých domů, aby se šli podívat a z dotazů, co je

 

  Výlet první

 

 Už v neděli odpoledne po koupání a odpočinku jsme se rozhodli pro první výlet. http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Lake_Garda_map.png

Vyrazili jsme směrem k západnímu pobřeží Gardy a náš cíl bylo trochu se ochladit v horách.  Pouštěli jsme si k tomu v autě CD v podání Michaela Bublé  s jeho Chtristmas Edition a představovali si sníh.

 

 Italové zásadně jezdí bez rozsvícených světel (nevím, zda mohou), nepoužívají blinkr a málokdy si dávají přednost a to i na kruhovém objezdu. Motorek je všude hodně a to prosím nejsou žádné skůtříky, ale silné stroje, objíždějí vás nejen zleva. Musíte se tomu všemu přizpůsobit, jinak zůstanete stát s nastartovaným autem a nikam se nepohnete. Kupodivu to funguje a za celý týden jsme nepotkali žádnou bouračku.

 

 Projeli a prohlédli jsme si přístav San Felice s nádhernou vyhlídkou na protější břeh jezera, projeli Saló a obdivovali nádherné paláce podél pobřeží a v Gargnanu zabočili vlevo směrem do hor na jezero Lago di Valvestino. Je to jezero vysoko v horách, kde skály strmě padají do vody, takže  tu nejsou žádné pláže. Cestou projedete kolem několika vodopádů, no spíše vody tekoucí po skále, která je příjemným osvěžením. Od jezera jsme zabočili výš do zelených hor plných jalovců, modřínů, lip, bříz, habrů, borovic, palem, dokonce fíkovníků, agáve, olivovníků, vinné révy, šácholanů a všudypřítomných oleandrů (konečně mi došlo, že tady,  obklopena tropickou vegetací, větší chladno čekat nemohu). Silničky se zužují čím dál víc a vesele klikatí do kopců. Díky mapě na mém klíně a značení na každém „rohu“ zablouditi nemožno. Ve výšce 1050 metrů stále potkáváme upravená obydlená stavení (i zde bydlí lidé), traktor sekající trávu, pasoucí se krávy, ovce, viděli jsme několik klecí asi na ptáky zavěšených na stromech a úly. Je tu klid a romantické ticho, jen zdálky klinkají zvonce krav. Dokonce se občerstvíme sladkými lesními jahodami! Krejg vesele běhá (konečně na volno) a očmuchává ty neznámé pachy. Mám první suvenýr – našla jsem krásný kámen na skalku.

 

 Při zpáteční cestě jsme pochopili, že jsme si pro výlet nevybrali zrovna nejlepší den. Neděle odpoledne, kdy se víkenďáci vracejí zpět k domovům nás zdržela v koloně. Než najeli všichni na dálnici, popojížděli jsme po pobřeží zpět do kempu krokem. A opravdu, druhý den, v pondělí, byly pláže ještě více prázdné, než v neděli. Paráda! Před námi je totiž poslední červnový týden...

 

 

 

 Výlet druhý

 

 Odpoledne jsme si naplánovali výlet na 4 km dlouhý poloostrov Sirmione, který leží na jihu jezera Garda. http://images.google.cz/images?hl=cs&q=sirmione&lr=&um=1&ie=UTF-8&sa=N&tab=wi

Auto se dá zaparkovat ve městě a nebo na velikém placeném parkovišti těsně před branou do starého města. Velmi rozsáhlé a zachovalé gotické centrum obehnané vysokými hradbami s pevností  Scaligerů ze 13 století je atraktivním cílem turistů. Hrad, pevnost, přístav, vykopávky, náměstíčka, kamenné uličky s obchůdky, kavárnami, pizzeriemi, cukrárnami a vynikající italskou zmrzlinou, zbytky římských lázní, dodnes aktivní sirné prameny, lázně, to vše zdobené oleandry v podobě keřů ale i stromů je veliké lákadlo. Tady se nám opravdu líbilo. Líbil se i Krejg jedné japonské výpravě, která kvůli němu přestala poslouchat výklad průvodce a hleděli na našeho psa, jako by to byla další ze zajímavých atrakcí městečka. Další  Japonec, sedící v zahradní restauraci si dokonce poslal k nám číšníka, aby zjistil, co že je to za rasu.

Klasicky bylo vedro, umocňované rozpáleným kamenným městem. Sundala jsem si hodinky, víc už jsem si na veřejnosti odložit nemohla.

 

 

 

 Výlet třetí

 

 Autem jsme vyrazili poměrně brzy, už v sedm ráno. Cílem naší cesty bylo město Malcesine a pohoří Monte Baldo. Rozhodli jsme se pro cestu podél západního pobřeží nahoru k severnímu konci jezera přes Riva del Garda a odtud po východní části až k Malcesine. Silnice ke konci západního pobřeží směrem k severu jsou totiž prokopány ve skále a to nás zajímalo a navíc cesta zvolená tímto směrem byla kratší. Zaparkovali jsme auto v podzemní garáži pod lanovkou (alespoň nebude tak rozpálené, jako kdyby stálo celý den na slunci) a spěchali koupit jízdenky na lanovku. http://www.funiviamalcesine.com/

Udělali jsme dobře, že jsme vyjeli tak brzy, protože jsme na ni ani tak dlouho nečekali a kolem půl desáté mohli nastoupit. (Při zpáteční cestě jsme viděli dlouhou frontu čekající na jízdu nahoru).  Krejg musel mít náhubek a být na vodítku, jinak není převoz psů nijak omezen. S jedním přestupem nás lanovka vyvezla do výše 1760 m asi za 20 minut.  Do kabinky se vejde dle mého odhadu 20 lidí a po přestupu se dokonce kabinka lanovky otáčí dokola, aby se všichni cestující mohli spravedlivě kochat z panoramat. A z těch panoramat by měli radost i Homolkovi! Lanovka přepravuje i cyklisty, kteří si pak mohou vybrat z různých cest, kudy sjet dolů a tím si zvýšit adrenalin, dokonce je možno si terénní kolo vypůjčit. Teplé svetry, které jsme měli s sebou, kdyby nahoře foukalo, nám byly k ničemu, neboť tam nahoře bylo teplo a žádná zima se nekonala.  http://www.lagodigardamagazine.com/index.asp?lang=2&menu=67&art=1296

 

 Příjemně jsme se prošli po zeleném hřebenu a těšili se výhledem na všechny strany; překvapily nás pasoucí se krávy s cinkajícími zvony na krku a kozy vítající turisty hned po výstupu z lanovky. V trávě kvetly blatouchy, upolíny, lilie a ještě mnoho květin, které neznám.  (interaktivní panorama: http://www.lagodigardamagazine.com/index.asp?Lang=2&Menu=2&Sub=265 )

 

 Na vrcholku je možno posedět na venkovní terase horské chaty a občerstvit se, což jsme také udělali. Připravená lehátka zvou ke sluneční lázni a ten čistý voňavý vzduch...! Nádhera. Krejg se tvářil, jako by jezdil lanovkou úplně běžně denně a pózoval zvědavým turistům. Bello! Beautiful! Po stodvacáté odpovídám na otázku co je to za rasu naučenou anglickou a italskou verzí a doufám, že tak přispěju k lepší informovanosti zahraničních zvědavců. Jedna Italka mě evidentně pochopila. „Aha, to je pes.“

Zajímalo by mě, kolik čínských naháčů bylo už ve výšce 1760 metrů.

Popošli jsme kousek stranou a umožnili Krejgovi proběhnout se tak trochu na zapřenou, protože všude se musí psi vodit na vodítku. On to velmi ocenil a jeho radost z volného pohybu neznala mezí. I když byl po tom všem trmácení s námi a na slunci unavený, v té svobodě pohybu neuvěřitelně okřál a byl šťastný.

 

 Dole jsme si nemohli nechat ujít prohlídku středověkého města Malcesine s jeho Castello Scaligero  http://www.comunemalcesine.it/  protože je na co se dívat. Na jednom z kamenných náměstíček jsme se nechali zlákat posezením v pizzerii a poslouchali při tom skvělou hru na housle pouličního umělce. V obchůdku nakoupili červené víno místní produkce Bardolino, olivy a olivový olej. Zpět do kempu jsme dojeli po východním pobřeží, takže jsme objeli celé jezero. Byl to další den, který za to stál.

 

 

 

 Výlet čtvrtý

 

 Dopoledne trávíme u jezera, sladká, teplá, čistá a voňavá voda, prudké, silné slunce a do toho  nám přišli zpříjemnit dojem z dovolené černošští pouliční prodejci se svým zaručeně značkovým zbožím. Raději jsme se odebrali půjčit si šlapadlo. Vděčný půjčovač loděk a šlapadel kolem nás poskakoval, tento týden jsme asi byli prvními zákazníky. Nalodili jsme se i s Krejgem.  Při šlapání jsme míjeli německé a rakouské turisty zralého věku vyrážející na projížďku po jezeře ve svých super člunech.  Chtěli jsme se podívat na ostrůvek San Biágio, kam se podle mých informací dalo dojít pěšky suchou nohou, ale vody bylo trochu víc, tak po pás. A jak byla voda čistá, mohli jsme pozorovat kamenné dno. Nasbírala jsem si kameny, které mě oslovily, kameny já mám moc ráda.

 

 Odpoledne nás neminula povinná návštěva zahradnictví, jednoho z mnoha. Péťa si to nemohl nechat ujít (zahradník se nezapře) a nakonec my taky ne. Vybral si tam krásný exemplář oleandru s temně vínovými květy a já jsem zvědavá, jestli to s námi v české kotlině oleandr vydrží.

 

 Další zastávku jsme udělali v městečku Moniga del Garda v malém opevnění, kde za silnou zdí hradeb v zachovalých, historických, opravených, zabydlených domečcích udržovali domorodci siestu. Míjeli jsme na naše poměry nepochopitelně otevřené dveře do všech obydlí, nezakrytými okny bylo možno vidět až dovnitř; jiná mentalita, jiný život, téměř na ulici.

 

 Manerba.  http://en.wikipedia.org/wiki/Manerba_del_Garda  Impozantní skála se zbytky rozlehlého opevněného hradiště dala jméno celé oblasti. Chvíli trvalo, než jsme našli směr a prokličkovali se cestičkami k parkovišti pod skálu. Ten prudký výšlap nahoru se nám vyplatil. Vykopávky a opravy hradiště jsou prováděny pod dozorem UNESCO. Na vrcholu se tyčí obrovský kovový kříž. Dokonce jsme tam objevili starou studnu. Naskytl se nám úchvatný výhled na jezero a do kraje pod námi; s křížem nad sebou, s odkrytou historií pod nohama, dohlédli jsme až k našemu kempu. Krejg absolvoval výstup po kamenech pochopitelně s námi a očmuchával ještěrky. A že jich tam bylo! Úplný ještěrčí ráj.

Ještě jsme stihli večerní prohlídku starého, opraveného městečka Manerba del Garda s nezbytným kostelem na vrchu a kamennými uličkami a vydali se zpět do kempu.

 

 Možná užitečné postřehy:

-          v restauracích je automaticky účtováno spropitné (couvert) 2€ na účtence

-          pečivo se většinou prodává na váhu, cena je uvedena za kilogram

-          v podzemním parkovišti jsme nejdříve museli najít někoho, komu zaplatit za dobu stání, po zaplacení nám vydal kartičku a díky ní se otevřela závora u výjezdu (neznalci museli od závory odcouvat zpět, protože je nepustila ven)

-          velmi dobře se dá nakupovat v místních „supermercatech“ Lidl, Norma, Italy Mercato a podobných

-          pozor na kruhových objezdech kterých je všude mnoho, nikdo nepoužívá blinkry, raději zatroubí

-          na severu jezera jsou větší vlny

-          v době naší návštěvy se hrálo mistrovství ve fotbale a každá restaurace i hospoda měla venku plazmovou obrazovku a mnoho hlučných sportovních fandů

-          kemp se na noc zavírá, pokud se nestihnete do 23:00 hodin vrátit, autem se dovnitř dostanete až ráno, pěšky brankou hned a nebo na speciální vypůjčený klíč

-          polední siesty minimálně od 12:00 do 15:00 hodin Italové striktně dodržují, všude je zavřeno, opravdu všude

 

( nevím, kdo píše průvodce, ale to, co jsem se dočetla v zakoupeném průvodci po Lago di Garda bylo velmi nedostačující, takže jsme se nakonec spolehli sami na sebe a na internet)